Podobně jako u jiných druhů inteligentních a sociálních zvířat, i u lidí slouží hry především k tomu, aby děti připravily bez rizika na situace, kterým budou čelit jako dospělí, případně aby poznaly limity svého těla a co s ním dokážou. Můžeme to krásně vidět, například když si děti hrají na dospělé profese, například na prodavačku, uklízečku či se předhání, kdo nejrychleji vyleze na prolézačku. Ovšem jen málokdo z rodičů to takto vidí, zvláště u počítačových her. Proto se s rostoucím věkem snaží postupně limitovat dobu, po kterou si dítě bude hrát. Ovšem otázkou je, jak moc je to nutné.
Je jasné, že pro malé dítě je hra prakticky jediným způsobem učení a poznávání nového světa. Proto jí tráví prakticky veškerý čas mimo jídla a spánku. Jak ale roste, začne se učit i klasickým způsobem, i když i do něj je zapojena hra. Takto se například ve školce učí poznávat čísla. I tady jde však především o hry. Doma také tráví většinu času hraním, i když pomalu začíná mít své povinnosti, odpovídající jeho věku. I pětileté dítě například může vynést odpadkový koš nebo si poklidit hračky. Díky tomu začne pomalu chápat, že jsou i věci, které bud muset dělat předtím, než si začne hrát.
Velký zlom přichází s nástupem do školy. Zde se situace poměrně razantně mění. Najednou tráví polovinu dne v lavici, a když přijde domů, musí udělat domácí úkoly, případně se učit. A zde se často naráží, neboť by si raději chtělo hrát. Zde tedy vyvstává otázka, kolik času má vlastně věnovat studiu. Zde záleží hlavně na věku a na tom, jak mu to ve škole jde. Nadanému dítěti stačí jen udělat si úkoly, jiné zase musí trávit hodiny nad knihami, aby látku pochopilo. Tady je nutné si zapamatovat, že i hra patří stále ještě k důležitým součástem učení. Mělo by tedy pro ni zbýt dostatek prostoru. Jinak totiž hrozí, že se náš potomek takzvaně „přepálí“, a to rozhodně není nic, co by chtěl někdo zažít.